Slavíci v kleci (Les Choristes)

Někdy se skutečně vyplatí pustit si televizi zkrátka "jen tak." Uznávám, že to je jako výstřel do tmy, ale zjevně i takovéto činění nese své ovoce. Já jsem si takhle jednou večer pustil ČT2 a už to jelo. Slavíci v kleci... vcelku sympatický název, tak proč ne? Ale že se z toho vyklube až takhle povedený snímek? To jsem skutečně nečekal. Slavíci v kleci je francouzský film ze staré školy s tím detailem, že je z roku 2004 (za "starou školu" považuji francouzské filmy tak do přelomu 70. / 80. let). Ano, má to hodně průhledný příběh a ano, už tady něco takového x-krát bylo, no ale když se to umí podat, je to hned o něčem jiném. K hudbě tíhnoucí učitel přijme místo na chlapecké internátní škole a prostřednictvím hudby se snaží všechno a všechny změnit. No řekněte sami, jestli toto není stokrát provařené téma. Čím tedy ale tento film vlastně vyniká? Skvělou atmosférou, krásnou hudbou, dojemným příběhem a bravurními herckými výkony. Toť můj dojem. Nominace na oba Oscary shlédávám tedy za naprosto oprávněné.

Hrůza v Connecticutu (The Haunting in Connecticut)

Hrůza to teda fakt byla, to se musí nechat. Tento snímek není nic jiného, než samoúčelná vykrádačka, která dává fádnosti nový rozměr. Na začátku se nás tvůrci snaží navnadit tvrzením, že jde o příběh podle skutečné události, ale velmi rychle vám dojde, že tohle má ke skutečnosti zatraceně daleko. A když opomenu takové úlety, jako že například autoři v životě neslyšeli o razkladu tkání, zůstává nám pouze nemastné, neslané a okoukané cosi. A ten rozjezd v poslední půlhodině to už neměl ani sebemenší šanci zachránit. No jo no... Kdyby to alespoň tak zoufale nepřipomínalo The Amityville Horror říznutý Silent Hillem...

Smažená zelená rajčata (Fried Green Tomatoes)

Jedli jste někdy smažená rajčata? Je to děs, chutnají mi, jako když někdo něco nepěkného předžvýkal a smažil to tak dlouho, až se z toho stalo uhlí. Tento fakt ale o filmu nevypovídá naprosto nic :) Smažená rajčata byla ve své době mimořádně populárním filmem (v USA, samozřejmě) a i dnes jsou takovou modernější klasikou. Překonala popularitou svou knižní předlohu a nemohu posoudit, zda oprávněně, neboť jsem toto dílo nečetl. Každopádně co se snímku týká... Jde o vysoký nadstandard. Příběh plný nostalgie, úžasných hereckých výkonů, příběhu, kterému nechybí připomenout tak důležité věci jako je láska, přátelství, dobrodužství, ale třeba i smrt, a to vše zasazeno do prostředí jižanského městečka v Americe 30./40. let. V závěru jsem pouze zíral s otevřenou pusou. Přesně takovýto styl filmů miluji ze všeho nejvíce, a proto Smažená zelená rajčata všem srdečně doporučuji.

Rumový deník (The Rum Diary)

Alkoholový opar je v tomto filmu (jak již název napovídá) doslova hmatatelný a ačkoliv jsem byl zcela střízlivý, film se mi skutečně líbil. Měl jsem pocit, jako bych se díval na pokračování Ohňostroje marnosti, jen chytřejší, vtipnější, hezčí, v jiném prostředí, s jiným příběhem a jinými herci. Speciálně pak Johnny Depp vyzdvihl tento snímek o úroveň výš, o nahrávačích Rispolim a Ribisim nemluvě. Jen ten Aaron Eckhart se tam tak nějak míhal a ve výsledku jako by tam ani nebyl... Neubráním se srovnání Rumového deníku s další Thompsonovou perlou, jíž není nic jiného než Strach a hnus v Las Vegas. Oproti vegasskému hnusu je portorický deník značně umírněnější a sluší mu to o poznání více. Komická složka plynule odstupuje částem dramatickým, chvílemi až thrillerovým a naopak. Ne, nebudete se válet smíchy a ne, nebudete si kousat nehty napětím, ale právě ona nadžánrovost a lehkost činí tento film o to zajímavějším.

Another Earth

Another Earth, to je nevlastní sestřička Melancholie se špetkou Kontaktu, která neměla peníze na šaty, a proto byla natočena naprosto ohyzdnou ruční kamerou. Ale i diamant, byť leží na dně popelnice, je krásný... No, dost bylo metafor, nyní k věci - sám se podivuji nad tím, co se mi může zalíbit. Tento film mě zaujal od samého začátku a ačkoliv o nic světoborného rozhodně nejde, dokázal si mě získat. Je to vlastně takové lehce abstraktní malé drama, kde daný sci-fi prvek je pouze jakousi absurdní okolností a zároveň prostředkem k názornému projevu emocí hlavních hrdinů, jejichž životy se značným množstvím smutných náhod propletly. A to je ostatně primárním úkolem dramatu, ne? Brnkat na emoce jako na struny kytary - efektivně a elegantně tak, aby to divák nepoznal a o to víc byl výsledkem učarován.