Zločiny srdce (Crimes of the Heart)

Pulitzerovky nepadají ze stromu a když už k někomu dopadnou, tak to musí stát za to. Beth Henley ji za svou divadelní hru Crimes of the Heart dostala zcela oprávněně, takže filmová adaptace se v tomto případě doslova nabízela. Diane Keaton, Jessica Lange, Sissy Spacek - to jsou zatraceně silná jména, na která slyším velmi dobře. Nabízí se tedy otázka: "Mohl tento film vůbec dopadnout špatně?" Mohl. Mohl, a to velice snadno. Ale naštěstí pro nás se tak nestalo, byť bych pár výtek co do patosoidnosti tohoto počinu měl. Crimes of the Heart rozhodně patří na divadelní prkna spíše, než na naše obrazovky, ale když už nám to tvůrci tak pěkně naservírovali na stříbrném podnose až do domu... tak proč ne?

Vojákova dívka (Soldier's Girl)

Byl jednou jeden voják, který potkal v baru dívku, do které se okamžitě zamiloval. Tuto na první pohled fádní love story však velmi brzy rozboural fakt, že ona dívka vlastně tak docela dívkou nebyla, či spíše byla, ale spíše psychicky než fyzicky. Ale jelikož oba věřili ve skutečnou lásku, milovali se i tak. Čím dál tím méně je však mělo rádo jejich okolí... Tím bych shrnul obsah tohoto filmu a s zároveň i jeho charakteristikou. Opět je tu téma homofóbní společnosti libující si v již zažitém. Nejde však o prachprostou snahu o kontroverzi, jakých bývá v poslední době dosti a dosti - jde především o příběh, nenucený, pomalý a mrazivější o to poznání, že je podle skutečné události. Jak může být lidská společnost tak nechápavá, odporná a do jakých extrémů je schopna zajít... O tom by nám mohla vojákova dívka vyprávět.

Svěrací kazajka (The Jacket)

The Jacket je další z mnoha názorných ukázek toho, kdy byl nesmírně velký potenciál zcela zazděn nepřiměřenou snahou vypadat na první pohled co nejvíce hlubokomyslně a mít s tím ideálně co nejméně práce. Je to film v zásadě velmi triviální, pro široké publikum, tak proč se tvářit jako honorace? Samotné téma cestování časem takovýto přístup jen stěží podporuje. Ve filmech tohoto druhu (vzhledem ke konkurenci typu Butterfly Effect) je více než kdy dřív zapotřebí nápaditosti. Schopnost dotáhnout příběh plný otazníků do nějakého nepředvídatelného konce však zůstala někde na půli cesty zřejmě díky stoickému přístupu ke scénaři, jež byl zpracováván s vědomím, že půjde o trhák tak jako tak. Jako celek jde tedy o přeceněný nadprůměr u kterého leckdo díky kulhavé dynamice třeba i usne. Já ne, já u filmů neusínám, ale u jiných se tomu nedivím.

Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho)

Lehce psychózní podívaná, o které ale mohu s klidým srdcem říci, že za to zkouknutí stála. Lákala mě zejména hlavní dvojice Phoenix + Reeves a také režie Guse Van Santa, který je na intimní a kontroverzní dramata doslova mistr. Rovněž samotným tématem mě tento snímek zaujal, takže - proč ne? Ostatně z tohoto pohledu jsem nebyl zklamán. K dokonalosti to však mělo také dosti daleko - chyběl mi tam nějaký směr, dynamika, opravdovější emoce, kromě dvou hlavních hrdinů nějaké nesamoúčelné postavy... vlastně mi toho chybělo docela dost. A to parafrázování Shakespeara si mohli odpustit (pakliže to tak lze vůbec nazvat).

Soumrak dne (The Remains of the Day)

Dialogy ostré jako břitva, pichlavá atmosféra a neustálý pocit, že něco visí ve vzduchu... Zkrátka jsem si po delší době pustil zase něco se svým oblíbeným Hopkinsem a jako tradičně to stálo za to. Na Soumrak dne je termín "komorní" film doslova jako šitý. Snímek si zachoval onu vznosnou atmosféru předlohy a hlavně Hopkins ztvárnil svou postavu naprosto dokonale - tak křehký obsah tak odměřené skořápky útrapami stíhané postavy by stěží takto bravurním způsobem dokázal předvést někdo jiný. Rovněž Emma Thompson zářila, neboť i její postava k tomu doslova vybízí. Chápu, že pro někoho může být dlouhý a vleklý... Ale mě se to přesně takhle líbí.

Norské dřevo (Noruwei no mori)

Tak copak to tu máme - strhující vizuál, Asii v hávu retra a tři chlípné Japonky. Zní to hrozně, ano, ale přesto jde o skutečně dobrý film. Kromě naprosto úchvatných scénerií a atmosféry Japonska v roce 1967 tu hlavní roli hraje výkon herců, jenž je velmi minimalistický a lidský a postupně se mění naprosto nenuceným způsobem v křehkou a takřka neviditelnou emocionální bouři několika mladých lidí, která může skončit lecjakým způsobem a stále bude uvěřitelná. Opravdu mě to dostalo a zkrátit to o takových 20 minut... byla by to jedna báseň.

30 dní dlouhá noc (30 Days of Night)

No to jsem si zase jednou vybral skvost. Předpoklady byly více než dobré - kladný ohlas, dobrý režisér, atraktivní nápad i prostředí a navíc podle oblíbeného komixu. Výsledek? Škoda slov. Všechno špatně (dobrá - kvalitu námětu a vizuálního provedení nelze tomuto veledílu upřít). Utahané, nudné, nezajímavé, co dialog, to jako hřebíkem do ucha, charaktery vypatlané, stavění klišé nad klišé a neuvěřitelně jednotvárné od začátku do konce - to vše činí z tohoto filmu mě naprosto nepochopitelně opěvovaný samozvaný kult. Horory mě nikdy zvlášť nebraly a filmy jako tento mi připomínají proč.

Rozbité zrcadlo (The Mirror Crack'd)

Ach ta Marplová, to je fakt číslo! Tento film mě utvrdil v mé teorii, kde Angela Lansbury hledala inspiraci pro roli Jessici Fletcherové... Nicméně - takováto Marplovka je zaručeně jedna z nejlepších. Ostatní mi příjdou moc fádní, nudné, apatické, jiné zase infantilní, a další zase přehnaně aktivní. Detektivek od Agathy Christie jsem přečetl mraky, postava Marplové je mi jednou z těch méně sympatických, ale když už bych ji měl mít, tak přesně v takovémto balení. Že tvůrci přestali Angelu obsazovat do dalších filmů, jelikož se jim zdála tehdy málo stará (viz. Encyklopedie Agathy Christie), mi příjde poněkud hloupé. Co se dalšího týká - úpravy originálu malé a dobré, režie v příjemném duchu své doby a Elizabeth Taylor jako tradičně brilantní. Co si více přát?

Dům z písku a mlhy (House of Sand and Fog)

Další nezbytnost, které jsem se neskutečně dlouho (a nesmyslně) vyhýbal mám za sebou a musím uznat, že je to fakt pecka. Zpočátku jsem měl sice trochu dojem, že z toho vyleze něco umělého, strojeného, co se bude pouze tvářit vznosně, ale ve skutečnosti to bude jen načančaná bublina. K mému štěstí se tak samozřejmě nestalo a já se díval na ve všech směrech kvalitní dramatický kousek, ze kterého běhá mráz po zádech a to zejména proto, jak krutě a neúprosně reálným vlastně je.

Mrtvý sníh (Død snø)

Snaha inovovat je sice chválihodná, snaha povznést se nad už tolik brakovitý žánr rovněž, ale jenom snaha dobrý film nedělá - to se musí umět. Už jsme pochopili, že norský režisér Tommy Wirkola má pro různé blbinky slabost (nic proti), ale měl by vědět, co vlastně chce. Død snø se zpočátku tváří jako standardní teen vyvražďovačka obohacená o velmi atraktivní prostředí horské chaty. Kdyby zůstalo jen u toho, dopadlo by vše mnohem lépe. Koneckonců - první část filmu, která se tématiky takto šablonovitě drží, je rozhodně nejzábavnější, byť obyčejná. Pak ale nastává zvrat v podobě... já ani nevím, co to mělo být. Sebeparodizování? Asi. Každopádně vtipné části jsou náhle trpné, veškeré napětí je v čudu a z postav, kterým máte fandit, aby přežily, jsou záhy ti největší debilové pod sluncem. Wirkola se chtěl klišé vyhnout natolik, až se v něm utopil.

Old Boy (Oldeuboi)

No vida, ono to jde! První díl této pomstychtivé trilogie Boksuneun naui geot mě zrovna dvakrát neoslovil díky své přílišné jednoduchosti a rozvláčnosti. Ale u Oldeuboi jsem zaznamenal celkem slušný obrat - opět ne moc náročný příběh, ale tentokráte navíc spád, velmi stylové provedení (chvílemi skoro asijský Kill Bill) a pořádná akce činí z tohoto filmu opravdu dobrou (a drsnou) podívanou.

Dokonalý únik (A Perfect Getaway)

Jednoduchá a vizuálně lehce béčková, prachprostá jednohubka na jeden večer s vypnutým mozkem, popcornem a puštěnou televizí, která je ale zatraceně líbivá. Dalo by se říci, že je i trochu předvídatelná, ale při ohlédnutí na množství variant zakončení, jež vyvstanou během filmu divákovi na mysl... To by pak už bylo předvídatelné vše. Dokonalý únik (neskutečně fádní název, mimochodem) je názornou ukázkou toho, jak prvek sebeanalýzy dokáže diváka zaručeně zmást. To a ještě dumání nad tím, kde do tohoto filmu vzala Milla Jovovich prsa, když je nikdy před tím neměla.