Jedli jste někdy smažená rajčata? Je to děs, chutnají mi, jako když někdo něco nepěkného předžvýkal a smažil to tak dlouho, až se z toho stalo uhlí. Tento fakt ale o filmu nevypovídá naprosto nic :) Smažená rajčata byla ve své době mimořádně populárním filmem (v USA, samozřejmě) a i dnes jsou takovou modernější klasikou. Překonala popularitou svou knižní předlohu a nemohu posoudit, zda oprávněně, neboť jsem toto dílo nečetl. Každopádně co se snímku týká... Jde o vysoký nadstandard. Příběh plný nostalgie, úžasných hereckých výkonů, příběhu, kterému nechybí připomenout tak důležité věci jako je láska, přátelství, dobrodužství, ale třeba i smrt, a to vše zasazeno do prostředí jižanského městečka v Americe 30./40. let. V závěru jsem pouze zíral s otevřenou pusou. Přesně takovýto styl filmů miluji ze všeho nejvíce, a proto Smažená zelená rajčata všem srdečně doporučuji.
Můj nejoblíbenější film od Stevena Spielberga je Barva Nachu a ačkoliv je mi zcela jasné, že tyto dva filmy se neměli šanci vzájemně ovlivnit, jsou si velmi podobné. Trochu přéběhem, ale zejména podáním, sugestivním podáním, které je lidské a dokáže chytnout za srdce. Nikdy jsem nepochopil, jak jsou někteří lidé schopni říci o filmu, že je například dojal k slzám, ale že je to tedy automaticky jen ubohá ždímačka slz a tím pádem jej odsoudí. Co je proboha tohle za emočně vyprahlé jedince? Není snad úkolem filmu, hudby a umění vůbec primárně vyvolat v lidech city? A není snad smutek či lítost také cit? Nad tím mi zůstává rozum stát. Když tohle film dokáže, tak zákonitě musí být dobrý. Na druhou stranu to nelze soudit podle hysterických mamin, které se rozbrečí pokaždé, když si hlavní hrdinka zlomí nehet. To je druhá strana mince.
9/10
Tak o tomhle filmu jsem vůbec nikdy neslyšela a přitom to vypadá na film jako ušitý pro mě :-D
OdpovědětVymazatCo se týče těch emocí, souhlasím s tebou. Já jsem třeba typ diváka, který potřebuje ve filmu silné emoce, miluji ten pocit, jak mě film dokáže zasáhnout neuvěřitelným způsobem. Co však někdy vyčítám je, když se mi ve filmu tvůrci snaží vysloveně ty emoce vnucovat, když prostě cítím, že účelem bylo dostat z člověka jen hodně a hodně slz za každou cenu, ale ve výsledku to vůbec nefunguje, že mě to nechá úplně chladnou.
Úplně nejraději mám ale ty přirozené emoce, které jsou ukryté v malých věcech, kdy není potřeba žádných velkých slov, stačí jen situace, gesta,pohled. To je třeba důvod, proč si vážím režisérky Sofie Coppoly, protože její Ztraceno v překladu je v tomto ohledu pro mě naprosto mimořádný film. Ten film mě emočně dostal, ale právě v těch na první pohled maličkostech, ve kterých se ale ukrývají obrovské city a emoce, já jsem cítila s postavami, rozuměla jsem jim, jako bych prožívala to samé. To jsou ty filmy, na které čekám a za které jsem vděčná.
Omlouvám se za dlouhý komentář, hlavně proto, že jsem zase úplně odběhla od tématu :-D Budu se snažit zlepšit.
Já jsem se o tom filmu dozvěděl jen díky Simpsonovým. Jen tak mimochodem se tam o něm zmínili :)
OdpovědětVymazatPracovat s emocemi je nesmírně složité, ne-li to nejtěžší na filmu, aspoň já si to myslím. Buď fungují, nebo nefungují. Když fungují, je to radost, když ne, je to hodně velký průšvih - z každé intimnější scény se rázem stává trapárna a to je přímá cesta k neúspěchu. Ale zase - co člověk, to jiné vnímání. Jeden se rozbrečí, protože postava nakrájela mrkev na plátky místo na kostičky a druhý zůstane ledově klidný při pohledu na vraždu dítěte. Pak není chyba ve filmu, ale v divácích. A že je ta chyba setsakra velká.
Komentáře nezkracovat, rád vidím, že má slova mají odraz :) Krom toho jsem si všiml, že mé výspěchty dostaly strukturu - v 1. části okomentuji film a v části 2. si buď na něco stěžuji, nebo nad něčím polemizuji :D